To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.

29. března 2011 v 22:04 | Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku
Jeden z komentářů k minulému článku - "Tak piš další, optimistické články, prosím!"

Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že můžu psát optimistický články!
Mám ze sebe totiž dobrej pocit. A nejenom ze sebe.
No, jednoduše - jsem ráda za dost věcí.

Jsem ráda za to, že jsem se s mojí mámou dokázala konečně bavit pořádně. Skoro jako s nějakou kamarádkou. Obě jsme na sebe byly milý jako snad ještě nikdy. A dokonce jsme se shodly na tolika věcech. Asi už vážně začínám uznávat to, že jsem jí podobná. I povahově. Nikdy jsem si to nechtěla přiznat a ráda jsem opakovala, že je jedině dobře, že nejsem jako ona. Ale asi jsem, no.

Jsem ráda za to, že jsme s jednou kamarádkou měly upřímný rozhovor (jak jsme ho sami nazvaly). Dobře, sice jsme se v tom rozhovoru o sobě dozvěděly, že princip našeho kamarádství je, že se snažíme jedna druhou co nejvíc nasrat, ale to už je vedlejší. Bylo to zajímavý zjišťovat, co si o sobě vlastně myslíme.

A navíc - konečně jsem se dokázala překonat... Nebo spíš překonat svůj strach. Já už od aninevímkolika let si přikazuju a dávám si něco jako předsevzetí, že půjdu někdy na Matějský na ty atrakce, kde je člověk hlavou dolů (nebo jak já vždycky řikala - na ty "hrozný atrakce") Většina lidí se bojí, že se to s nima například utrhne nebo z toho vypadnou. Já se bojim jenom toho, že mi bude blbě. Ale nakonec jsem tam přece jenom šla a ono mi nebylo špatně vůbec. A řeknu vám, že je to absolutně skvělej pocit - když nevíte kde máte nohy a kde hlavu. A nemyslíte na nic jinýho, jenom řvete a ty lidi kolem na vás koukaj jak na blázna. Dobře, asi si říkate, že je to blbost a že nechápete, jak z toho můžu být tak nadšená, ale já mám prostě radost z toho, že jsem to konečně udělala. Nojo, jak málo stačí člověku ve štěstí...
 


Komentáře

1 Jane Jane | Web | 30. března 2011 v 14:19 | Reagovat

Hmm... Je to docela optimistické. Já jsem se nemusela odhodlávat na to skákání na laně ze 17ti metrů, jen jsem přemlouvala rodiče... Někdy si říkám, jestli nejsem o ten strach ochuzená... Ale víš jak je to boží? :D

2 Meggy Meggy | Web | 30. března 2011 v 18:44 | Reagovat

Ten upřímnej rozhovor byl vážně zajímavej. Jen jde o to, že nám zjištění, že se vzájemně snažíme co nejvíc nasrat nepomohlo :D

3 Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku | Web | 30. března 2011 v 19:50 | Reagovat

[1]: To věřim. :D Já právě věci tohohle typu chci strašně vyzkoušet, akorát se k tomu musim přemlouvat, protože se dost bojim. Ale věř, že je super pocit ten strach překonat a mít ze sebe pak radost. :)

[2]: To ne no. Ale tak aspoň jsme si to ujasnily a víme, že je to vzájemný... :D

4 barbiegirl-11 barbiegirl-11 | E-mail | 10. dubna 2011 v 17:53 | Reagovat

Néééé nesnáším matějskou od té doby co jsem skolabovala na horský dráze :DD nechchtějet vědět jak :DD tak sem řekla že už na ní nikdy nepujdu :DDDD !!

5 Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku | Web | 17. dubna 2011 v 13:15 | Reagovat

[4]: Zkolabovala? Počkej, já chci vědet jak.:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.